Milujete vůni sena, zpěv cvrčků a balkánské slunce? Pak se vydejte na dovolenou do českých vesnic v rumunském Banátu.
Z původního českého osídlení se do dnešní doby zachovalo v rumunském Banátu 6 vesnic. Žijí v nich krajané, jejichž předci se sem přistěhovali po roce 1823. Každá vesnice je v něčem jiná, jedinečná. Každou založili kolonisté z různých oblastí, kteří si z české kotliny přivezli zvyky, kroje, nářečí. Jejich různorodost je sama o sobě turistickou atrakcí, je to šest různobarevných perel na jednom krásném karpatském náhrdelníku.
Impuls k první vlně českého osídlení v rumunském Banátu dal jistý Magyarly, podnikatel se dřevem z Oravice. Svými sliby nalákal do této oblasti několik desítek českých rodin. Ty založily roku 1823 první českou vesnici – Svatou Alžbětu (Elisabethfeld), která později zanikla kvůli nedostatku vody. Další vesnice, Svatá Helena, vznikla s největší pravděpodobností v letech 1824–1825. Obě vesnice údajně dostaly svá jména podle Magyarlyho dcer. Magyarly však své sliby nesplnil a čeští osadníci v nouzi požádali o přijetí do svazku vojenských pohraničníků.
Druhou vlnu českých kolonistů přicházející mezi léty 1827–1828 tak již organizovaly vojenské úřady, které si tímto způsobem chytře zajišťovaly pohraničníky do neobydleného území…
V létě roku osmnáctistého dvacátého osmého se vypravili dva průzkumníci z řad těch, kteří se chystali odejít za lepším z Čech až do rumunského Banátu, na namáhavou pouť směrem na jih. Podle kronik se jmenovali Martin Mareš a Michal Glazer. Když se vrátili, vyprávěli, že byli přátelsky přijati, že tato země je krásná, velmi úrodná, že tam roste krásná pšenice, ovoce a víno.
Úryvek textu z krajanské kroniky
Od roku 2016 najdete podrobné mapy všech vesnic na webu mapy.cz
Banát byl pro mě něco jako dostat se do Matrixu. Po několika dnech putování s bágly na zádech jsme se najednou ocitli jak v kulisách nějakého filmu. Všude dobytek, krávy a kozy si vykračují po ulici... K tomu úžasní lidé, krásná čeština, pohostili nás v peci upečeným chlebem a domácím sýrem… Chci se sem vrátit a ukázat to dětem!
Petra H.
Jezdím do Banátu přes dvacet let a pořád se nemohu nasytit pocitu domova, který se mě tam vždycky zmocní. Stejně to mají mnozí další turisté. Ale to není turistika, krajané nás adoptovali a my jsme součástí jejich rodin.
Ivo D.